Robotický LEGO seminář pro SŠ učitele
Kdyby se mě někdo zeptal na výhody učitelské profese, určitě bych nezmínila jen doživotní prázdniny, protože v tom vidím pozitiv mnohem více. Jedním z nich je například znatelná podpora seberozvoje ze strany zaměstnavatele aneb "běžte se vzdělávat a budeme si vás vážit a možná přihodíme i finanční odměnu". A tak se tento rok snažím objevovat, jaké nabídky tu pro učitele jsou a jak moc jsou ve výsledku kromě toho docenění užitečné.
Doteď jsem na takové aktivity neměla příliš čas, ale hned po začátku prvního semestru s pouze jedním studovaným oborem jsem si řekla, že volné pátečky by se daly nějak využít... a zrovna tou dobou se objevila nabídka robotického LEGO semináře pro středoškolské učitele. Zrovna se stavbou programovatelných robotů ještě moc zkušeností nemám, takže bylo jasno - jede se do Prahy!
Akce se konala od pátečních 13:00 do sobotního odpoledne v prostorách ČVUT, což tedy znamenalo brzké vstávání a nutnost ubytování. Kromě strojní a elektrotechnické fakulty jsem měla tedy možnost prozkoumat i jejich koleje. Na kolejích jsem nebydlela od dob účasti na plaveckých závodech, tak mě to docela zajímalo. Minimálně hotelová část pro veřejnost vypadala určitě lépe než ty strahovské, které si pamatuji, ale zato to bylo celkem bludiště - cestou od výtahu k pokoji bylo třeba minimálně 5x zatočit a projít více než 6 dveří.
A teď už k semináři samotnému...
Ze začátku jsem měla trochu obavy, jestli příliš drze nelezu někam, kde se všichni znají a připravují na účast v soutěži, protože z prvních uvítacích konverzací to tak vypadalo. Postupně se ale objevovali i lidé, kteří se stejně jako já účastnili poprvé a soutěžní úloha asi také nebyla jediným bodem zájmu. První hodiny pátečního programu byly spíše úvodní a seznámily nás s evolucí těchto stavebnic, jejich komponentami a ovládáním. Zároveň to byla ta část, kdy se projevilo kolegiální sdílení - někteří se podělili o tipy pro efektivnější používání senzorů, jiní navrhovali organizátorům (a zároveň tvůrcům kostky Brian) různá vylepšení. Poté jsme byli seznámeni se zadáním letošní soutěžní úlohy Domino a začali individuálně pracovat na jejím řešení. Ve stejném duchu se nesl i druhý den, kdy jsme ladili naše konstrukční i programová řešení.
Celý seminář jsme pak o půl třetí zakončili demosoutěží. Nakonec se do ní zapojilo asi 6 robotů, mezi nimiž ten náš obsadil předposlední místo. Zklamalo nás, že si vedl hůře než na testovací jízdě pár minut před soutěží, ale na to, že jsem se šla původně jen seznámit s konceptem používání, to bylo fajn - minimálně jsme to nějak dotáhli do konce i za tak krátkou dobu.
Osobně mi toto individuální a velmi praktické pojetí vyhovovalo, protože se člověk vcítil do role žáků při řešení takových úloh. Opisováním programů z tabule a prací s již sestaveným robotem by se toho člověk tolik nenaučil, nenarazil by na různé konstrukční limity a neuvědomil si výzvy nestabilního fyzického prostředí, kde rozpoznávání barev závisí na osvětlení a jízdní vlastnosti na povrchu. To je pro mě největší rozdíl oproti programování robůtků digitálních, se kterým jsem se potřebovala sžít.
Doufám, že získané znalosti využiji v rámci výuky a že se mi třeba podaří do příštího roku nadchnout a vyškolit žáky, aby se do soutěže mohli zapojit.
Komentáře