Reflexe semestru Podzim 2025

Minulý semestr se pro mě nesl v duchu dokončování povinností v rámci studia na FI, které z pracovních důvodů potřebuji uzavřít jako první. Protože jsem tedy věděla, že na KISKu budu prodlužovat, brala jsem všechny povinné předměty tak trochu s nadhledem s možností, že je nemusím všechny zvládnout. Ale povedlo se. Upřímně se docela divím, všechny tři byly hodně náročné a tematicky mi byly blízké spíše jen některé jejich části. 

Pravidelný dopolední předmět se jmenoval Informační politika a management. Měla jsem ho hned po Školním managementu (z druhého oboru), takže takové přemanagementované pátečky to byly. Naštěstí se tu většinu týdnů střídali hosté, což člověka trochu osvěžovalo. Témata byla také pestrá - od nastavování informační kultury po strategické dokumenty a nástroje, ale hodně se vše navazovalo na firemní prostředí a to mě tolik nebavilo. Když jsme řešili nastavování informačních toků, eGoverment či GDPR, bylo mi to z pohledu předsedy spolku bližší, ale zase jsem se nedozvěděla o moc víc, než jsem dosud stihla zjistit sama. Minimálně mě trochu uklidnilo, že podobné problémy se řeší v menším i větším měřítku. Test mě pak přesvědčil o tom, že manažerské uvažování v kontextu asi nějaké mám, ale obávám se, že v pojmech a koncepčních dokumentech stále plavu. Kdybych měla řídit větší podnik, tohle bych určitě musela vylepšit… 

V odpoledním čtyřhodinovém bloku se pak (ne úplně pravidelně) střídaly předměty dva - Organizace vědění a Společnost, technologie a kulturní areál.

Z dalšího předmětu o klasifikacích jsem po bakalářské Organizaci informací měla celkem obavy. Tentokrát mi to ale přišlo více praktické - součástí téměř všech lekcí byly studenty organizované workshopy i mikrocvičení s vyučujícím, a to jsem ocenila. Jinak to bylo svým způsobem opakování, asi proto, aby tyto základy získali i studenti nastoupivší na KISK až na magisterské studium.

 Nejvíce mě zaujaly etické otázky ohledně tvorby klasifikací a názvů, tedy na první pohled nevinné principy, které vylučují některý obsah (třeba kvůli herearchii, nebo preferenci určitých pojmů), diskriminují část populace apod. Zároveň jsem asi trochu narušila plán hodiny věnující se diskriminujícím označením hendikepovaných, protože jsem nevydržela mlčet o tom, že mi předložená slova a slovní spojení ( (např. vozíčkář, nebo student se specifickými potřebami) přijdou v pořádku. Doufám ale, že to většina přítomných vzala jako zajímavou diskusi a ne jako sabotáž. Možná by se něco z toho dalo zmínit i ve výuce informatiky, když budeme řešit vyhledávání. Etiku zařazuji ráda.

Poslední povinný předmět s již zmíněným komplexním názvem zněl na první pohled skvěle - propojení kultury a technologií, součástí praktický úkol a workshop vibe-codingu... ale po zadání povinné četby většinu z nás smích přešel. Byl to nakonec největší strašák semestru, protože vesměs zajímavá témata byla v daných článcích zpracována takovým jazykem, který se těžko četl jak v anglickém originále, tak v překladu. A teď si vezměte, že máte ještě povinně obsah jednoho článku přetlumočit spolužákům a napsat z tří z nich na konci semestru test!

Diskuse samy o sobě byly samozřejmě fajn a propojení s filosofií bylo za mě zajímavé rozšíření úhlu pohledu. Na workshopu o vibe-codingu jsem se sice nedozvěděla nic nového (byl to opravdu úvod), ale předvedenou aplikaci s omezeným počtem kreditů na den jsem nedávno zařadila do výuky, protože je nejen intuitivní, ale právě skrze striktní omezení jsem mohla žáky nutit do předem promyšleného zadání místo metody pokus-omyl. Naopak praktický úkol se mi velmi líbil - přijela paní ze Žďáru, kde chtějí zaměstnanci knihovny oživit nově získanou budovu v centru města. Škoda byla jen, že zadání už bylo samo o sobě dost promyšlené včetně některých priorit a podkladů, takže jsme stáli na rozcestí mezi volbou "zavděčit se a jít naznačeným směrem", nebo "nadhodit něco originálnějšího". Součástí byl i přípravný workshop zaměřený na spekulativní design a scénářování, jehož náplň hodně sváděla k zaměření na knihovnu, a také spolužačky ve skupině měly spíše konzervativní mindset a minimum vlastních nápadů. Celou dobu jsem tedy bojovala se svým svědomím, jestli je horší být zase asertivní "diktátor", nebo "udělám si sám", nebo odevzdat návrh z mého pohledu nedokonalý. Nakonec jsme se jakžtakž zvládly shodnout na koncpetu vycházejícím z mého návrhu a já se smířila s tím, že kdyby zadavatelka chtěla více detailů, vyřeším si to s ní individuálně. Každá skupina to každopádně pojala úplně jinak, takže ani nejde říct, kdo byl lepší nebo horší (samozřejmě po společné prezentaci mám své favority, ale to je subjektivní) a jak by to měli dělat třeba "ti po nás".

U všech těchto předmětů jsem ráda, že to mám za sebou, docela mi daly zabrat. Ale z jednoho předmětu jsem měla radost ještě více - z Japonštiny!

Po roční pauze jsem se vrátila ke čtyřsemestrálnímu kurzu Japonština pro neoborové studenty a započala jeho druhou půlku, tedy třetí běh, který se vypisuje vždy jen na podzim spolu s během 1, zatímco 2 a 4 jsou vypisovány na jaře. Nezískat z trojky zápočet by tedy znamenalo čekat další půlrok na opakování a dokonce rok na navazující čtyřku. Co když budu chtít mezitím skončit, nebo mě nedejbože vyhodí? To byla motivace číslo jedna, ústřední předmět tohoto semestru, který jsem udělat "musela". Povedlo se to až napodruhé a málem už bych to vzdala, ale přeci jen asi už dokážu složit pár vět a vlastně už i souvětí, intuitivně ovládám hlavní abecedu (hiraganu) a kanji znaky se začínají zarývat do paměti.

やったー、私は日本語を学ぶのが上手です！

Předmětů jsem měla samozřejmě ještě víc, ale jsem ve skluzu, tak nestihnu napsat reflexi úplně ke všem...