Reflexe předmětu ISKM10: Informační chování

Tento předmět byl poslední povinný tohoto semestru a je také poslední, který mi doposud chybí k uzavření semestru. Bodů až ale mám dostatek, takže je to spíše formalita a mohu se vrhnout na hodnocení.

Hodnocení předmětu

Pokud bych zase měla vybrat něco, čím tento předmět mezi ostatními vyčníval, byl by to tentokrát bohužel jeden zásadní aspekt negativní, aspekt organizační. Jak jsem již nakousla, pro úspěšné ukončení předmětu bylo potřeba během semestru nasbírat daný počet bodů, přičemž ty se daly získat za povinné i nepovinné úkoly.

Na tomto konceptu by samo o sobě nebylo nic špatného a ze začátku se mi opravdu zamlouval skrze avizované termínované a navazující povinné úkoly (postupný návrh výzkumu), což člověka udrží v tempu, ale jaksi se to zvrtlo - hodnocení se postupně začalo opožďovat. Tím celé myšlenka návaznosti utrpěla šrámy, sice jsme na úkolech pracovali ve smysluplných krocích, ale nemohli reflektovat zpětnou vazbu a například napravit některé chyby před odevzdáním další části.

Naštěstí osobně nejsem tolik závislá na ujištění, že jdu správnou cestou, takže mě to nestresovalo tolik jako některé mé spolužáky, ale objevila se tu i další komplikace, která pro mě byla zásadnější - neznámý počet bodů. Jeden z nepovinných úkolů mi byl celkem milý, a to odpřednášet třídě krátkou prezentaci na vybraný koncept informačního chování, takže jsem si pár bodíků nahnala už asi v polovině semestru, ale další povinné úkoly (např. testy) mě už nelákaly tolik a já stála před rozhodnutím, zda se k nim přihlašovat, nebo ne. Kdybych před uzavřením přihlašování věděla, jak si na tom bodově stojím, bylo by to rozhodování o dost snazší. A tak jsem si nechala v záloze jediný nepovinný úkol bez termínu a vyrazila na první zkouškový termín, ať se to rozhodne co nejdříve. Ani přesto jsem však nedostala hodnocení přechozích úkolů dříve než ostatní a u zkoušky musela na kritiku reagovat spontánně. Někdo by si mohl říci, že to byl záměr, že nás tím chtěli otestovat, ale když někteří spolužáci šli na zkoušku stejně nevědouc jako já a jiní naopak před zkouškou hodnocení dostali, nejspíše toto ten důvod nebyl.

Nevím, proč se to vše takto dělo, ale myslím, že je to velká škoda, protože za fungujícího stavu by to bylo mnohem méně stresující a mnohem více rozvíjející. Nejspíše by to chtělo mít více hodnotitelů, aby se stíhalo, nebo tak něco. Koncept předmětu bych jinak neměnila - povinné úkoly člověka vtáhnou do tématu, nepovinné dávají prostor ke zlepšení známky dle vlastního uvážení a občasná návštěva hosta na přednášce výuku oživí.

Sebehodnocení

Kdybych se teď měla zaměřit na sebe, řekla bych, že povinné úkoly jsem plnila celkem zodpovědně a solidně, až na snahu urychlit si práci generováním citací umělou inteligencí, což se nakonec ukázalo jako blbý nápad - ačkoliv jsem pracovala s reálnými texty, AI v citačním záznamu zaměnila některá jména či odkazy, takže to pak působilo jako dílo smyšlené. Příště si to budu důsledněji kontrolovat. Jinak mi přišlo plánování výzkumu podobné přípravám na bakalářku, jen mě občas rozčilovaly limity maximálního počtu znaků, ve kterých se těžko vysvětlovalo vše podstatné. Jednou jsem zkusila přesáhnout a byly mi strženy body, takže v dalších částech jsem se raději spokojila s povrchním, ale adekvátně krátkým řešením. Tím pádem byl můj přístup asi průměrný, ale zdálo se, že je to výjimečně lepší než se snažit o originalitu.

Nepovinná prezentace mě bavila jak proto, že jsem si ji nachystala i s aktivitami jako do výuky, tak proto, že tam jsem originalitu využít mohla - na rozdíl od spolužáků s prezentacemi v MUNI designu jsem si kreativně vyhrála v Canvě s grafikou i animacemi. A naštěstí tohle v součtu stačilo a já nemusela do hlavy nalívat pojmy z přednášek a číst odborné knihy, což už moje parketa není.

Závěrem...

Zaměření předmětu mě ze začátku moc neoslovilo, ale zpětně bych řekla, že je dost široké, aby si v něm každý našel něco svého. A studentům příštího běhu bych přála, aby se to s tím hodnocením zlepšilo.