Ohlédnutí za přednáškou Jak a proč komunikovat vědu

Tento týden nás v rámci předmětu Blok expertů navštívila Pavla Hubálková, vědecká redaktorka, která se zaměřuje na komunikaci vědy široké veřejnosti. A právě o tom nám přišla popovídat. Protože mě toto téma zaujalo, vybrala jsem si jej pro jeden z povinných úkolů, a abych jej nezpracovala jen tak pro nic za nic (no, dobře, pro získání známky), ráda bych se rovnou podělila se všemi, koho by to zaujalo také.

Proč by to mělo někoho zajímat? Věřím, že zmíněné výzvy v komunikaci odborných informací se netýkají jen vědců, ale třeba také studentů píšících své první články do odborných časopisů, nebo učitelů a lektorů. Z mého pohledu bylo aktuální obojí - pokouším se začít publikovat a učit na střední škole, takže jsem se na přednášku dívala touto optikou.

Ačkoliv si možná mnozí pod pojmem věda představují laboratoře, experimenty, teorie černých děr a podobně, lze jej chápat i trochu obšírněji, například, jak zjednodušeně uvádí portál OSEL: "Věda je činnost umožňující odhalit, pochopit nebo lépe pochopit, jak funguje pozorovatelný fyzický svět."[1]

A to je přeci to, co se ve školách učí! Kromě toho se zde setkáváme se stejnými dilematy, která musí dle paní Hubálkové řešit většina komunikátorů vědy - které informace vybrat a jak moc zjednodušit, abychom neuváděli v omyl, neshazovali vědecké bádání a zároveň vše podali dostatečně srozumitelně. Každý člověk je samozřejmě jiný, tudíž psát pro "širokou veřejnost" není zcela přesné, potažmo vhodné. Jedním z doporučení tedy bylo si pro každý produkovaný obsah předem jasně stanovit cílovou skupinu. V tomto ohledu to má učitel jednodušší, protože obvykle pracuje s určitou věkovou kategorií a "své" žáky potkává opakovaně, takže se jim může snáze přizpůsobit i v průběhu. Pro začínající učitele může být i tak výzvou najít tu adekvátní úroveň, zvláště pak když na pozici nastupují v průběhu studia, či těsně po jeho ukončení, kdy jsou ještě zvyklí na úroveň vysokoškolskou.

Další doporučení jsou více obecná a přitom stejně dobře aplikovatelná. Například kombinace tradičních materiálů a digitálních zdrojů (především pak ve smyslu multimédií) může pomoci oživit výuku a uzpůsobit ji pestré škále učebních stylů a preferencí našich žáků.[2]

Propojování obsahu s příběhy je také přístup podporovaný, protože touto formou aktivujeme u žáků (případně jiných posluchačů) kognitivní zapojení vedoucí k lepšímu zapamatování. Možná teď přemýšlíte, jestli je to aplikovatelné všude, třeba v matematice.. a já říkám Ano, i matematika má své osobnosti a jejich životní příběhy, samy se ty vzorečky a teorie neobjevily!

Zajímavou myšlenkou, která se už ve školách realizuje trochu hůře, je důraz na aktuálnost. V tomhle jsou na tom pro změnu lépe vědci, kteří si mohou vybrat, kdy které téma veřejnosti odprezentují. Ve škole máme osnovy, témaťáky a často i jen prostý zvyk, v jakém pořadí se témata učí. Pokud je to ale alespoň trochu možné, pokoušet bychom se o to měli - v dějepise si řekneme, které události v historii se podobaly aktuálnímu dění, ve fyzice budeme počítat rychlost moderních automobilů atd.

Jako poslední bych blíže zmínila doporučení týkající se praxe, aneb propojování vědy s běžným životem a převod různých odborných informací na praktické rady. Opět je to leckdy nejen zábavnější, ale i podporující pochopení a zapamatování. V hodinách chemie by se tak mohli žáci dozvědět o složení běžných domácích čisticích prostředků a vymyslet alternativní náhrady z běžných zásob (aneb babské rady, ale ne každý je zná a chápe).

Věřím, že aplikace těchto doporučení do výuky může alespoň částečně eliminovat dotazy typu "A k čemu mi to bude?" a pokud vědci svými komunikačními prostředky přidají ruku k dílu, mohli bychom vychovat další zvídavé občany, kteří vědu posunou zase o kus dál.

V přiložené infografice najdete vše přehledně a co doporučuji nejvíce, je prozkoumání doporučených zdrojů inspirace, aneb formy jsou opravdu pestré :)

Použité zdroje:

[1] ŠPAČEK, Jan. Co je to věda a co věda není. OSEL.CZ. [online]. 27. července 2008 [cit. 2024-12-06]. Dostupné z: https://www.osel.cz/3802-co-je-to-veda-a-co-veda-neni.html

[2] PETTY, Geoffrey. Moderní vyučování. 6. rozprac. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 978-80-262-0367-4.